9. dubna je 68. výročí masakru v Dejir Jásinu, jehož vůdcové se stali izraelskými premiéry a dodnes se o nich v Izraeli učí jako o hrdinech

Masakr v Dejr Jásinu byl jedním ze spouštěčů etnických čistek, které měli sionisté pečlivě naplánované, jak odhalily samotné izraelské archivy IDF a plán Dalet.

Teror a odsun palestinského obyvatelstva začal již o rok dříve v prosinci 1947, kdy Britové oznámili, že se k 15. květnu 1948 z Palestiny stahují. Hlavní vlna vyhánění pokračovala až do ledna 1949 a de facto pokračuje dodnes, kdy izraelské buldozery neustávají v demolicích palestinských domů, obchodů, škol, dětských hřišť a dalších staveb.

Za posledních pět let Izraelci zbuldozerovali průměrně 50 palestinských domů a staveb měsíčně. V letošním roce průměr prudce vzrostl na 165 demolic měsíčně, přičemž jen v únoru zbuldozerovali 235 palestinských objektů, uvádí OSN OCHA.

Masakry palestinských civilistů v roce 1948 splnily účel a pomohly vyhnat většinu původního obyvatelstva za hranice Palestiny, přičemž jim Izrael dodnes neumožnil návrat, i když to bylo podmínkou jeho přijetí do OSN. (Rezoluce VS 273 z 11.5. 1949 Izraeli ukládá respektovat rezoluci 194 z 11.12. 1948, s kterou Izrael souhlasil.)

Do roku 1948 a v pokračujících čistkách sionisté vyhnali, srovnali se zemí či vypálili okolo 500 palestinských měst a vesnic.

Sionisté vyháněli Palestince nejen z území, které jim přisoudila OSN, ale i z území, která OSN ponechala Palestincům. Většina Palestinců byla také vyhnána před příchodem arabských armád, které jim přišly na pomoc. Tiberias sionisté zabrali 19. dubna 1948, Haifu 22. dubna, Jaffu 28. dubna, arabské čtvrti Nového města v Jeruzalémě 30. dubna, Beisan 8. května, Safad 10. května a Acre 14. května. Naproti tomu Palestinci nezabrali žádné území, které OSN v rámci partičního plánu přisoudila židům. (Henry Cattan, “Palestine, The Arabs and Israel")

ZDE naleznete seznam nejznámějších masakrů a teroristických útoků, které sionističtí teroristé zpáchali mezi rokem 1947 a 1948.

Je tedy lež, že by sionisté byli 15. května 1948, den po vyhlášení Státu Izrael, z ničeho nic, pro nic za nic, bezdůvodně napadeni arabskými armádami a bojovali o holé přežití.

Aharon Zisling izraelský ministr zemědělství byl asi jediný v izraelském vedení, který měl v listopadu 1948 výčitky, když počínání sionistů přirovnal k nacistickému řádění.

"Nemohl jsem v klidu spát, cítil jsem, že věci, které se dějí, ubližují mojí duši, duši mojí rodiny a všech tady ... Teď se i židé zachovali jako nacisté a celé moje bytí je otřeseno, řekl 17. listopadu 1948 Zisting vládnímu kabinetu.

Podobně se o sionistických teroristech vyjadřovali i židovští intelektuálové ve Spojených státech v čele s Albertem Einsteinem, kteří protestovali s návštěvou Manachem Begina, lídra izraelské politické strany Tnuat Haherut.

Z otevřeného dopisu The New York Times 1948:

"K nejděsivějším politickým fenoménům našich časů patří existence „Strany svobody“ (Tnuat Haherut) v nově vytvořeném státě Izrael – politické strany, která se svou organizací, metodami, politickou filosofií a společenskou přitažlivostí podobá fašistickým a nacistickým stranám. Vznikla z členů a přívrženců bývalé teroristické, pravicové a šovinistické organizace Irgun Zvai Leumi v Palestině..."

"Šokující příklad ukazuje její chování v arabské vesnici Dejr Jásin. Tato vesnice ležící mimo hlavní silnice a obklopená židovským územím se nijak neúčastnila války, ba dokonce se jí podařilo odrazit také arabské skupiny, které se zde pokoušely vytvořit své základny. Dne 9. dubna zaútočily židovské teroristické skupiny na mírumilovnou vesnici, která ani za války nebyla vojenským cílem a zavraždili většinu jejích obyvatel – 240 mužů, žen a dětí – a nechali několik z nich naživu, aby je mohli jako zajatce vláčet ulicemi Jeruzalému. Většina židovského společenství byla z těchto událostí zděšena a Jewish Agency poslala králi Transjordánska Abdullahovi omluvný telegram."

"Teroristé však za tento masakr rozhodně necítili ostudu, ale právě naopak projevovali hrdost. O masakru šířili informace a pozvali do země zahraniční korespondenty, aby si prohlédli hromady mrtvol a devastaci Dejr Jásinu. Případ tohoto masakru ukazuje charakter a chování strany svobody."

"Oficiální vyjádření Beginovy strany rozhodně nemohou sloužit jako zdroj informující o jeho skutečném charakteru. Dnes mluví o svobodě, demokracii a antiimperialismu, zatímco teprve nedávno veřejně hlásali doktrínu fašistického státu. Pravdivý charakter této teroristické strany lze rozpoznat na základě jejích činů; vycházeje z jejích předchozích skutků můžeme usoudit, co lze očekávat v budoucnosti."

Počátkem 70. let Begin založil blok pravicových stran Likud, ke kterému se jeho strana Haherut přidala a v roce 1977 se stal premiérem. Jeho nástupcem ve vedení Likudu i země se stal kolega Šamir, který byl nejdéle vládnoucím premiérem Izraele (1983–1984 a 1986–1992).

Begin založil Likud na poltické doktríně sionistického revisionismu Vladimíra Žabotisnkého, jehož klíčovým dokumentem je stať Železná zeď z roku 1923, kde sionisty ztotožňuje s kolonialisty a Palestince s domorodci, kteří se budou muset podřídit jejich plánu tvrdé kolonizace.

V roce 1993 se lídrem Likudu stal Benjamin Netanjahu, jehož otec byl tiskovým mluvčím Žabotinského v New Yorku.

Vladimír Žabotinsky, sympatizant fašismu a otec ideologie dnešní izraelské pravice v čele s premiérem

Dnes na rujnách Dejir Jásinu stojí izraelská psychiatrická léčebna. Pomník obětem masakru zde Izraelci zbuldozerovali v roce 1980, aby tak udělali místo pro nové bydlení pro židy a připojili oblast jako čtvrť k Jeruzalému. Jména ulic zde nesou jména teroristů z Irgunu, kteří masakr v roce 1948 uskutečnili.

Teroristický Irgun oslavuje i nová izraelská učebnice občanské nauky.

Toť k izraelskému tvrzení, že neoslavují teroristy...