Dušan Radovanovič: Osud Tibetu. Proč si česká vláda nepřipomněla území okupovaná Izraelem?

Když nedávno přijel na návštěvu do České republiky čínský prezident Si Ťin-pching, vítali ho v ulicích davy protestujících s tibetskými vlajkami. Dávalo to smysl.

Vlajky odkazovaly na obsazení Tibetu čínskou armádou a jeho následnou okupaci, která trvá dodnes. Demonstranti protestovali proti pragmatickým jednáním české reprezentace se zemí, která porušuje lidská i mezinárodní práva.

Podobné požadavky na naše představitele ale pohříchu neplatí vždy. Když o víkendu zástupci české vlády v čele s premiérem Sobotkou vyrazili na jednání do Izraele, neozval se skoro nikdo.

Izrael přitom okupuje palestinský Západní břeh už téměř půl století. Navzdory všem rezolucím OSN a kritice prakticky z celého světa. Jestliže v době po šestidenní válce bylo možné tuto okupaci obhajovat jako nezbytnou pro základní bezpečnost Izraele, je situace po několika desetiletích už zcela odlišná.

Izrael navzdory ženevským úmluvám na okupovaném území systematicky rozšiřuje vlastní osídlení, bourá Palestincům domy a odřezává je od klíčových zdrojů. Radikální sionisté totiž považují Západní břeh za součást tzv. Velkého Izraele a ultranacionalistická vláda premiéra Benjamina Netanjahua už ani příliš nezakrývá, že se tohoto území skutečně nehodlá vzdát.

Zahraniční politika České republiky jde bohužel v řadě ohledů tzv. od pangejtu k pangejtu. Jestliže za minulého režimu vládla jednoznačná protiizraelská orientace a v Praze si dávali dostaveníčko přední palestinští politici i teroristé, po listopadu 1989 přepřáhla naše zahraniční politika přesně opačným směrem.

Dnes zůstává Česká republika vedle Spojených států téměř jedinou významnější zemí, která za všech okolností stojí na straně Izraele. Výjimkou nejsou společná jednání obou kabinetů ani časté vzájemné návštěvy.

Současná radikální politika Netanjahuovy vlády přitom dostává Izrael do stále větší mezinárodní izolace. Jak loni upozornil institut Jewish People Policy, mají Židé ve světě stále větší problém stát Izrael podporovat a obhajovat na veřejnosti jeho politiku.

Kritické hlasy se ale ozývají i z nejvyšších pozic v samotném Izraeli. Druhý muž izraelské armády Jair Golan v předvečer Dne památky obětí holokaustu řekl, že pozoruje v Izraeli vůči Palestincům podobné trendy, které vedly k nenávisti vůči Židům před 2. světovou válkou. „Není nic snazšího než nenávidět ty, kteří jsou jiní,“ varoval generál.

Právě v době, kdy česká vládní reprezentace chystala návštěvu, rezignoval na svoji funkci izraelský ministr obrany Moše Jaalon. Zdůvodnil to tím, že zemi ovládly extremistické síly a on se morálně i politicky rozchází s Netanjahuem. Premiér ho chce nahradit Avigdorem Liebermanem, mužem, který navrhuje odpůrcům Izraele sekat hlavy sekerou.

Ani to ale nebránilo tomu, aby česká vládní delegace absolvovala schůzku bez jediné zaznamenáníhodné kritické zmínky o chování Izraele vůči Palestincům. Premiér Sobotka naopak symbolicky zasadil olivovník nedaleko míst, kde jsou staleté olivovníky Palestinců po tisících záměrně likvidovány.

Své znechucení ze současné izraelské politiky projevil i bývalý izraelský premiér Ehud Barak. Ten ve světle Jaalonova odstoupení otevřeně prohlásil, že je Izrael infikován semenem fašismu.

„Země se zmocnily extremistické elementy. Ve světě už nezbyli žádní seriózní vůdci, kteří by věřili izraelské vládě,“ řekl doslova bývalý premiér Barak, čímž vystavil nelichotivé vysvědčení nejenom izraelské vládě, ale také kabinetu Bohuslava Sobotky.