Filip Outrata: Palestina: Sto let od Balfourovy deklarace

Na půdě Vysoké školy ekonomické se konala konference ke stoletému výročí Balfourovy deklarace, v níž britská vláda přislíbila Židům Palestinu jako „národní domovinu“. Hlavním řečníkem byl významný izraelský historik Avi Šlaim.

Konference se zajímavým mezinárodním obsazením připomněla sto let od vzniku dokumentu, který významně ovlivnil dějiny 20. století. Balfourova deklarace, krátký text o pouhých 67 slovech, se stala jakýmsi rodným listem státu Izrael, zároveň je většinou považována za tragický omyl britské zahraniční politiky, navíc s morálně problematickými důsledky.

O příčinách, okolnostech vzniku i důsledcích deklarace promluvil první a nejrenomovanější z přednášejících, izraelský historik působící v Oxfordu Avi Šlaim. Jeden z takzvaných izraelských „nových historiků“, rodák z Bagdádu (1945), českým čtenářům známý díky knize esejůIzrael a Palestina: přehodnocení, revize, vyvracení, vydané v roce 2016, se představil jako velmi ostrý kritik izraelské politiky i dnešní britské vlády.

Konference připomněla sto let od vzniku dokumentu, který významně ovlivnil dějiny 20. století. Foto Jana Ridvanová

Pod Balfourovou deklarací byl sice podepsán tehdejší britský ministr zahraničí Arthur Balfour, ale hybnou silou v pozadí textu byl premiér David Lloyd-George. Vliv na britského premiéra měl zase Chaim Weizmann, významný představitel sionistického hnutí a první izraelský prezident, v roce 1917 profesor chemie na univerzitě v Manchesteru. Podle Aviho Šlaima hrál paradoxně roli i jistý antisemitský rozměr Lloyda-George, který ve svých úvahách přecenil reálný vliv „světového židovstva“ na běh událostí.

Jak vlastní text inkriminované deklarace zní? „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“

Loajální židovský Ulster v arabském moři
Základní problém je v tom, že britská vláda tím rozhodovala o osudu území, které jí nepatřilo, a o budoucnosti jeho obyvatel, kteří s ní (ještě) neměli nic společného. Klíčem k pochopení postoje britské vlády není zájem o to, aby Židé nalezli svou domovinu, ale imperiální zájmy Británie, konkrétně snaha získat „loajální malý židovský Ulster v arabském moři“. Ostatně, jediný židovský člen tehdejší britské vlády Edwin Montagu byl odpůrcem deklarace, kterou dokonce považoval za antisemitskou. Tak jako většina britských židů, kteří nesdíleli sionistické přesvědčení.

Na kontinuitu bezskrupulózní britské imperiální politiky upozornil druhý z řečníků, irský novinář, knižní autor a aktivista, autor serveru Electronic Intifada David Cronin. Cronin se ve své letos vydané knize (Balfour´s Shadow, Pluto Press, 2017) věnuje okolnostem vzniku deklarace, a zvlášť se zaměřuje na situaci ve svém rodném Irsku. Na začátku 20. let tehdejší britský ministr pro kolonie Winston Churchill doporučoval nasazení speciálních britských jednotek, které se svou brutalitou vůči Irům „osvědčily“ v době irské války za nezávislost, v mandátní Palestině.

Britský státník, jehož golemovská socha zdobí náměstí po něm pojmenované před Vysokou školou ekonomickou, by asi z konference velkou radost neměl. Otevřený rasista, podle nějž byla židovská rasa prostě tou silnější, nadřazenou, cennější, která plným právem zabere místo méněcenných arabských obyvatel, byl ještě za svého života po zásluze potrestán tím, že musel sledovat rozpad britského impéria. Jediným jeho přeživším pozůstatkem se stal právě stát Izrael.

Na souvislosti dění v Palestině a tehdejším mladém Československu upozornila Daniela Bartáková, která se zabývá sionistickým hnutím v českých zemích. Oblíbená a používaná byla tehdy paralela mezi vztahem mezi Židy a Araby v mandátní Palestině na jedné straně, a Čechy a Němci v Československu. Došlo ale i na aktuální českou politiku, mezi zahraničními účastníky v angličtině vedené konference rezonovala otázka, proč je česká politická scéna počínaje dnešním prezidentem tak jednostranně, jak zaznělo, „slepě“ proizraelská, a česká média jakbysmet.

Avi Šlaim v odpovědi mluvil o těžké situaci britských médií v čele s BBC, která si udržují vysokou úroveň referování o dění na Blízkém východě, ale ocitají se stále víc pod tlakem efektivní proizraelské lobby, tvořené proizraelskými frakcemi obou hlavních politických stran, a aktivní izraelskou ambasádou vedenou bývalým mluvčím premiéra Netanjahua Markem Regevem. Stále to ale není nic ve srovnání se silou proizralelské lobby ve Spojených státech. V České republice, jak se zdá, se obejdeme i bez silné, nebo rozhodně bez viditelné lobby.

Země čtyřikrát zaslíbená
Balfourova deklarace je dnes už minulostí vzdálenou sto let. Za toto století se zásadně změnila situace v Palestině a Izraeli, stejně jako v Británii a celém světě. Co vyplývá z úvah o této vzdalující se minulosti pro dnešek? Na jedné straně to, že dnešní britská vláda nekriticky adoruje Balfourovu deklaraci, ačkoli třeba ministr zahraničí Boris Johnson se o ní nedávno (to byl ještě londýnským starostou) vyjádřil kriticky a v souladu s všeobecně převažujícím hodnocením jako o fiasku britské politiky a diplomacie.

Británie totiž ve stejné době slíbila Palestinu, cizí území, hned dvakrát (Arabům i Židům), nebo dokonce čtyřikrát (k uvedené dvojici připočtěme Francouze a Osmany). „Země čtyřikrát zaslíbená“ se v důsledku morálně pochybného a politicky nešťastného postupu britské vlády stala místem prokletým pro arabské Palestince, kterých v době přijetí deklarace bylo v zemi víc než 90 %. Židé, necelá desetina populace, vlastnili pouhá dvě procenta území. Za tři desetiletí britské vlády se ovšem tento poměr měl zásadně změnit.

Jak napomoci tomu, aby se Palestincům konečně dostalo vlastního státu, či rovných práv a spravedlnosti v jediném státě? Takzvaný „mírový proces“ podle Aviho Šlaima nemá dnes nic společného s mírem, zůstal jen proces, ve skutečnosti však zástěrka pro agresivní izraelskou politiku kolonializace Západního břehu.

Podle Šlaima i Cronina by mohlo pomoci něco, co se osvědčilo Irům v době jejich boje za nezávislost. Bojkot, ostatně nazvaný podle jistého Charlese Boycotta, britského pozemkového agenta, kterého obyvatelé centrálního Irska v 70. letech 19. století důsledně „bojkotovali“. Tedy nenásilná, ale efektivní forma protestu. Kampaň BDS podle Aviho Šlaima není delegitimizací Izraele.

„Vždy jsem doufal, že arabští, sefardští Židé by mohli být mostem mezi Palestinci a Izraelci... namísto toho se často stávají nástrojem agresivní izraelské politiky vůči Palestincům,“ postěžoval si oxfordský historik. V minulosti ale sefardští Židé právě takovým spojujícím prvkem s dobrými vztahy s arabskými obyvateli byli. Snad, i po vzoru Aviho Šlaima, jimi zase jednou budou...