Marek Řezanka: O vzorech a o pomoci

"Pokud se budeme tvářit, že je vše v naprostém pořádku – a že některá okupace jednoduše okupací není, sami před očima všech trháme koncepci lidských práv na malé cucky." Marek Řezanka

Chceme-li, aby nás ti, na něž se snažíme působit, brali vážně, je potřeba, abychom byli důvěryhodní. Abychom v tom, co kážeme a co sami děláme, působili konsistentně.

Není náhodou, že řada dětí holduje návykovým látkám, alkoholu, tabáku a drogám ve stále nižším věku. Mnoho rodin je založeno na pokrytectví a přetvářce. Partneři se navzájem podvádějí, ale navenek navozují zdání šťastného vztahu. Pokud v takovém prostředí vyrůstá vnímavé dítě, nějak na tuto situaci bude reagovat. Lze očekávat vzdor, nenávist i úzkost.

Stejně tak musíme počítat s tím, že se začne přiklánět k někomu jinému než rodičům. Alternativou se tak často stávají různé party, o nichž je pouze krůček k drogám, krádežím či prostituci. Je již jinou kapitolou, že od nefunkčních rodin k takovýmto partám vede jediná cesta. Z bláta do louže.

Podobně jsme na tom v případě celé společnosti. Političtí představitelé se svými činy stávají pro čím dál větší podíl občanů nevolitelnými. Jejich slova se rozcházejí s jejich konáním – a nejednou se stane, že se jejich slova z jednoho dne rozcházejí s jejich slovy den následující.

Těžko budeme následovat někoho, z koho přetvářka a pokrytectví sálají na sto honů daleko.

Čeho se kdo skutečně děsí?

Není to tak dávno, co měl nejmenovaný saúdský představitel potvrdit novou dodávku 500 protitankových střel TOW doručenou povstalcům ze Svobodné syrské armády.

„Pět set střel TOW není zanedbatelné číslo,” řekl serveru Business Insider armádní expert Jeffrey White z Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku.

Co je vlastně cílem politiky USA? Porazit takzvaný Islámský stát (Opravdu je produktem islámu jako takového, jak se nás někteří snaží přesvědčit, nebo se spíše jedná o nástroj jedné velmoci, jenž má pomoci svrhnout pro ni nepohodlnou osobu?) – a zastavit tak brutální popravy a ničení historických památek – nebo spolu s Islámským státem zničit Asadův režim? Můžeme čekat další rozvrácenou zemi, dalšího zavražděného „diktátora“ a další mohutnou uprchlickou vlnu? Dočkáme se obdobného scénáře jako v Iráku, kdy USA podporovaly Husajna v irácko-íránském konfliktu za studenoválečného soupeření, kdy se na nějaké ty zločiny (včetně nasazení chemických zbraní) nehledělo, aby proti jeho zemi bojovaly ve chvíli, kdy žádnými zbraněmi hromadného ničení nedisponoval a hrozbu nepředstavoval?

Máme-li se s nějakým hodnotovým konceptem ztotožnit a vzít ho za svůj, je důležité, abychom mohli respektovat jeho nositele.

Elity bez respektu

V opačném případě se v podstatě jakýkoli hodnotový systém hroutí. To se potom projeví i v základní otázce pomoci bližnímu. Argumentuje-li jedna strana nutností pomoci, druhá strana jí oponuje, že aby pomoc byla účinná, musí být vedena s rozmyslem. Elektrikáři například nepomůžeme tím, že po dobu opravy elektrospotřebiče ho zapneme do zásuvky a zprovozníme. Naopak, bezprostředně ho takovým jednáním ohrozíme na životě. Vyplašenému mláděti v přírodě nepomůžeme, když se ho dotkneme, protože můžeme naším pachem odradit jeho matku. Ježka bychom zase neměli krmit kravským mlékem a tetelit se, jak jsme mu pomohli.

Něco jiného ovšem je, když někdo v ohrožení života žádá naši pomoc. Může se stát, že budeme čelit souboji racionality a svědomí. Pokud se před něčími dveřmi objevil za druhé světové války zraněný partyzán či člověk pronásledovaný kvůli svému „židovskému původu“, stál dotyčný před volbou: Riskovat život svůj a své rodiny, nebo dotyčnému i za cenu tohoto rizika pomoci? Je nutné dodat, že nebezpečné bylo již takového člověka neudat. Racionální volba by tedy velela – udat a více se nestarat. Lze ale žít s vědomím, že jsme aktivně přispěli k něčí násilné smrti?

Pokud vrátíme uprchlíky do oblastí, kde byli svědky poprav svých příbuzných a jim samým tam hrozí smrt, dokážeme se smířit s tím, že je obětujeme?

Traduje se, že Hitler mohl v dětství utonout – ale nějaký starší chlapec ho zachránil. Dnes bychom takovou pomoc mohli označit za zhoubnou. Takto ovšem uvažovat nelze. Nemůžeme přece kádrovat toho, kdo je bezprostředně v ohrožení života. Nebo dokonce pro jistotu nezachraňovat nikoho, aby se to třeba neobrátilo proti nám.

Největším kádrovákem je samotný systém. Snaží se v lidech vzbudit dojem, že almužnami lze „korigovat drobná selhání“. Ve skutečnosti jsou však podobné almužny silně selektivní a nic nemohou vyřešit. To jenom my máme vidět světly ramp ozářený dojemný příběh, který nám má zastřít tisíce a miliony příběhů ryze temných.

Kombinace neznalosti, mediální masáže a utvrzování v tom, co je správné a co je žádoucí bagatelizovat a přehlížet, vede ke konstrukci světa „nadřazených“ a „podřadných“, světa „vládnoucích a „ovládaných“, světa „vyvolených“ a „zatracených“. „Vtip“ je v tom, že světy prvně jmenovaných zahrnují čím dál méně jedinců. Aby nám nedocházelo, jak málo jich je, je naše pozornost upírána jiným směrem.

Slušní proti slušným…

Žijeme ve společnosti, v níž proti sobě stojí umělé tábory, z nichž ani jeden neútočí na branku: Na jedné straně se nám houfují „humanisté“, z nichž ale mnohým nevadí nehumánnost kapitalismu jako systému. Naopak, snaží se tento systém obhajovat jako jediný možný – a vůbec si nekladou otázku, nakolik je ještě kompatibilní s demokracií, lidskými právy či humanitou.

Druhá strana zase poukazuje na pokrytectví celé řady bojovníků za humanitu – a sama se stylizuje do role „racionálních ochránců našich hodnot“. Opět se ovšem stává oporou systému a jeho elit, neboť nepoukazuje na hlavní problém, ale svůj hněv soustředí na zástupné viníky. Tím se ovšem dopouští stejného pokrytectví jako ti, vůči nimž se vymezuje. Je neškodná pro zájmy nadnárodních korporací – a apelem na individuální ozbrojování ještě podporuje zbrojařské koncerny. Ty se mohou toliko smát. A rovnou na celé kolo.

Co záměrně nevidíme…

Neměli bychom mít třinácté komnaty, které necháváme našim zrakům skryty. Za takovou komnatu můžeme považovat zavírání očí nad saúdskoarabským režimem či nad politikou určitých izraelských politických kruhů. „Časté násilné nájezdy izraelské policie na posvátnou mešitu Al-Aqsa jdou v posledních letech ruku v ruce s nárůstem tzv. chrámového aktivismu. Jde o skupiny krajně pravicových Židů, především ilegálních osadníků, kteří do mešity chodí s eskortou izraelských ozbrojených sil. Muslimové jsou v době jejich návštěv, které se zintenzivňují, z mešity vykázáni. Cílem těchto extrémistických skupin je zbourání posvátných muslimských staveb na Chrámové hoře a postavení zde 3. Chrámu.“ Jen za posledních 13 let bylo izraelskými ozbrojenými silami zavražděno přes 1500 palestinských dětí. Objevují se denně v evropských médiích jejich fotografie jako memento, jež konečně změní svět k lepšímu?

Na co si vlastně hrajeme, pokud máme uronit slzy jenom tehdy, když to nepohorší politické elity některého z našich spojenců?

Buďme humánní, pakliže…

Měli bychom uznávat jen jedna lidská práva – a ne lidi škatulkovat podle toho, zda trpí v oblastech našich momentálních nepřátel, nebo spojenců. Antisemitismem není oprávněná kritika okupace a rozšiřování osad. V antisemitismus naopak vyústí takový přístup, který se na Palestince nebude dívat jako na lidi – a na jejich zavražděné jako na ty, jež máme chránit. Stejně tak odsuzujme formy palestinského nacionalismu a terorismu. Starejme se však v první řadě o to, aby tento nacionalismus a terorismus nebyly denně živeny novými mrtvými a novou bezmocí a beznadějí. Pokud se však budeme tvářit, že je vše v naprostém pořádku – a že některá okupace jednoduše okupací není, sami před očima všech trháme koncepci lidských práv na malé cucky. Některé rezoluce a některá stanoviska OSN zřejmě mohou být pro srandu králíkům – a za žádnou mezinárodní ostudu se nepovažují.

Utøya jako memento

Nezapomínejme, že zavraždění mladí norští socialisté na ostrově Utøya hájili právě univerzální koncepci lidských práv. Proto odsuzovali takové jednání izraelských politických představitelů, které vede jenom k dalším spirálám násilí a křivd. Byli brutálně povražděni ideovým fanatikem, jehož můžeme označit za fašistu. Jedná se o fanatismus srovnatelný s praktikami takzvaného Islámského státu, který by měl pro stát Izrael představovat skutečnou hrozbu – na rozdíl od palestinských dětí. Argument, že se jedná o „vedlejší nevyhnutelné škody“, není udržitelný.

Selektivně bystré oko

V případě Ruska nyní pitváme pod mikroskopem, co vše zlého natropí to které bombardování. Takový přístup je jistě na místě. Odsuzujme bombardování a zabíjení civilistů, ke kterému nutně při podobných útocích dochází. Kde ale byl náš mikroskop celá léta, kdy USA takzvaně válčily a válčí proti terorismu?

Organizace Lékaři proti jaderné válce, která v roce 1985 získala Nobelovu cenu za mír, uveřejnila ve spolupráci s Lékaři za sociální spravedlnost a Lékaři za globální přežití studii, podle níž si americká dobrodružství v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu přímo či nepřímo vyžádala životy minimálně 1,3 milionu lidí. Milion zmařených lidských životů připadá na Irák, asi 220 tisíc na Afghánistán a cca 80 tisíc na Pákistán. Kolik z těchto obětí jsme viděli ve hlavním zpravodajství na našich obrazovkách?

Co tedy?

Jestliže nám opravdu záleží na hodnotách, jimiž jsou demokracie, lidská práva a humanita, začněme důsledně hájit naše sociální práva. Zatím se ale pohybujeme ve vakuu falešného vědomí, kdy nejsme schopni kooperovat. Místo toho mezi sebe stavíme zdi – a tím se pro určité kruhy stáváme bezmocnými a neškodnými. Jestli se něčeho tyto kruhy bojí, je to internacionální přístup k sociální otázce. Bečička naditá zlatem by byla rázem v ohrožení.

Jaké je tedy pro nás východisko? Koncentrovat veškeré naše síly na opětný boj za naše sociální práva bez ohledu na hranice, barvu pleti či náboženské vyznání. Pak si možná konečně pomůžeme – a obejdeme se bez mediálně vytvořených vzorů, jež ve skutečnosti žádnými vzory nejsou.