Olovo pro Gazu

V Pásmu Gazy došlo k nenásilným protestům, při kterých izraelská armáda zabíjela palestinské civilisty. Čeští lidskoprávní liberálové mlčí.

V pátek 30. března se Palestinci v Gaze rozhodli, že se vrátí domů. Nenásilná demonstrace, která byla svolána pod hashtagem GreatMarchReturn a měla upozornit na již sedmdesátileté vyhánění Palestinců z jejich domovů, skončila u bariér, kterými je Gaza neprodyšně oddělena od Izraele. Izraelská armáda proti neozbrojeným demonstrantům použila ostrou munici. Výsledkem bylo přibližně půldruhého tisíce zraněných a sedmnáct mrtvých Palestinců. Palestinci však projevili opět vůli nevzdat se a ohlásili další akce, které mají probíhat až do poloviny května, kdy si připomínají Nakbu (katastrofa) – událost, během níž bylo v roce 1948 vyháněno původní palestinské obyvatelstvo a která je v Izraeli oslavována jako válka za nezávislost.

Trestanecká laboratoř

Již od založení Izraele slouží úzké Pásmo Gazy o velikosti nedosahující ani katastru Prahy jako cílová stanice vyhnaných Palestinců. Mnozí z nich ještě schovávají klíče od svých domů, které stály či stojí v dnešním Izraeli. I v současnosti využívá Izrael Gazu podobným způsobem jako trestaneckou kolonii. Mnoha Palestincům vězněným za odpor proti okupaci je po propuštění znemožněn návrat domů, místo toho jsou proti své vůli vyhoštěni právě do Gazy.

Ani úmyslné zabíjení neozbrojených civilistů však očividně není pro světové lídry dostatečně pádným argumentem pro to, aby na Izrael uvalili účinné, byť třeba jen zbrojní sankce, jak je tomu zvykem v případě jiných států.

Šaronovo utilitární stažení z Pásma Gazy v roce 2005 umožnilo Izraeli oklamat svět hned dvojím způsobem. Jednak si světová veřejnost uspokojená izraelským stahováním osadníků z Gazy jen málo všímala, že stejný počet se jich ještě téhož roku usadil na okupovaném Západním břehu, kde se jejich osady dál nerušeně rozrůstají, a znemožňují tak vytvoření jakéhokoli funkčního palestinského celku. Z Gazy se pak bez usazených Izraelců stala střelnice, na níž Izrael testuje nové zbraňové systémy, které pak úspěšně vyváží do světa. Jak uvádí Naomi Kleinová v knize Šoková doktrína a jak rozvedl ve své informačně bohaté knize War Against the People izraelský mírový aktivista Jeff Halper, nestabilita je zdroj výnosného obchodu nejen v oblasti bezpečnostních komponentů, ale jako trenažér pacifikačních praktik i vývozním artiklem izraelského státu. Gaza se postupně stala neprodyšně uzavřenou zónou a s téměř dvěma miliony lidí také jedním z nejhustěji osídlených území světa. A podle některých i největší vězením pod sluncem.

Účinná kontrola, kterou Izrael provádí ze vzduchu, z moře i země je podle Haagské konvence okupační praktikou, a Izrael se tedy nemůže vyvázat z odpovědnosti argumentem, že Gazu již přímo neokupuje. Vinou Izraele, který Palestince drží v Gaze na hranici přežití a je schopen vyměřit jim i počet kalorií na den, oblast dlouhodobě čelí humanitární krizi a podle březnové zprávy OSNse aktuálně pohybuje na hraně totálního zhroucení. V důsledku izraelské blokády chybí základní zboží, vývoz pro Gazu tradičních exportních komodit, jako jsou oděvy, nábytek či zemědělské produkty, klesl téměř na nulu a nezaměstnanost dosáhla za loňský rok 42 procent. Pravidlem jsou každodenní až několikahodinové odstávky elektrické energie; Izrael vybombardoval kromě jiného i místní letiště a čističku odpadních vod, což s sebou nese ekologická i zdravotní rizika. Již z pouhé statistiky izraelských vojenských útoků na Gazu či případů porušeného příměří je zřejmé, že tím, kdo nese hlavní zodpovědnost za krizovou situaci v Pásmu Gazy, není Hamás.

Černý pátek pro Gazu

Podle mezinárodních aktivistů působících v oblasti Hamás zpravidla úzkostlivě dbal, aby se nikdo z Gazy nepřibližoval k izraelským plotům a tzv. nárazníkové zóně, kterou Izrael vyměřil až tři sta metrů hluboko do již tak úzkého pásma a v níž neváhá použít ostrou munici. Skutečnost, že bylo nyní pro tisíce lidí možné demonstrovat v blízkosti izraelských okupačních sil na pomyslné hranici, tak nasvědčuje tomu, že ani Hamás, který demonstraci podpořil, už není schopen či ochoten držet touhu Palestinců po svobodě dostatečně na uzdě.

Den půdy, který připadl na páteční demonstraci a na nějž se organizátoři odvolávali, je přitom pro izraelskou politiku příznačný. V březnu roku 1976 se izraelská vláda rozhodla zkonfiskovat až dva tisíce hektarů převážně soukromé palestinské půdy v centrální části Galileje kvůli výstavbě židovského osídlení, což mělo, jak přiznal tehdejší ministr zemědělství, změnit přirozenou demografickou povahu oblasti a vytvořit zde židovskou většinu. Během nenásilných protestů, které vyvrcholily generální stávkou a k jejichž rozhánění použil Izrael těžkou vojenskou techniku včetně tanků a letadel, bylo zabito šest Palestinců a několik set jich bylo zraněno a uvězněno.

Návrat k půdě jako ztracenému domovu byl tak hlavním motivem převážně mladých Palestinců, kteří páteční demonstraci organizovali a kteří mohou porovnat svoji každodenní neutěšenou situaci s kolektivní pamětí svých rodin ještě před okupací. Dalším rysem páteční akce byl nenásilný protest, jenž má v palestinském boji za svobodu dlouhou tradici, ale na který se – na rozdíl od raket Hamásu – rádo zapomíná. Byli to právě neozbrojení civilisté, kteří se při demonstraci stali terčem stovky izraelských odstřelovačů. Podle prohlášeníizraelské armády byl zásah předem dobře připraven a odstřelovači přesně věděli, „kam každá kulka dopadla“. Na záběrech z demonstrace je přitom vidět, jak vojáci střílí do zad odcházejícího muže či odstřelují lidi, kteří se modlili.

Liberální ticho

Ani úmyslné zabíjení neozbrojených civilistů však očividně není pro světové lídry dostatečně pádným argumentem pro to, aby na Izrael uvalili účinné, byť třeba jen zbrojní sankce, jak je tomu zvykem v případě jiných států. Zástupci EU sice vyjádřili své obvyklé „hluboké znepokojení“, ale to je asi vše, co hodlají se soustavným izraelským porušováním mezinárodního práva dělat. EU tak bude i nadále skrze asociační dohodu zapojovat Izrael do evropského trhu, ačkoli je platnost této dohody podmíněna dodržováním lidských práv, a v rámci projektu Horizont 2020 se bude i v budoucnu podílet na financování izraelského výzkumu, včetně zbrojního. Jedním z mála hlasů svědomí tak v Evropě zůstává šéf britských labouristů Jeremy Corbyn, který je za svoji jednoznačnou a dlouhodobě neměnnou kritiku izraelské okupace označován sionisty za antisemitu či nověji za přítele těch „nesprávných židů“, tedy těch, kteří nechtějí upírat Palestincům právo na domov. Jiné je už stanovisko amerického senátora Bernieho Sanderse, který sice přiznává, že situace v Gaze je humanitární krizí a odsuzuje násilí proti pokojným demonstrantům, zároveň se však neumí vymanit z podpory Izraele a jeho etnické nadřazenosti. Rasistická politika Izraele je však pravým důvodem jeho násilí proti místním Palestincům. A bylo to izraelské vědomí nadřazenosti, které vedlo k pátečnímu násilnému útoku na demonstranty v Gaze, při němž se izraelští vojáci mohli obávat nanejvýš toho, aby stihli sobotní oslavy svátku Seder.

Neschopnost přinutit Izrael k dodržování mezinárodního práva a slabá vůle účinně mu bránit v masakrech Palestinců umožnily ministru obrany Avigdoru Liebermanovi samolibě odmítnout požadavky OSN a EU na mezinárodní vyšetření pátečních událostí s tím, že „žádné nebude“ a vojáci si spíše „zaslouží medaili“. Jenže ani toto velkohubé prohlášení představitele státu, který zrovna zabíjel na cizím území neozbrojené civilisty, nevedlo jindy aktivně vystupující liberály, kteří mnohdy žádají okamžité humanitární angažmá v mnohem méně závažných případech, k reakci. Žádnou větší odezvu nemělo ani ve světě a už vůbec ne u předních českých liberálů, vyznávajících koncept nedělitelnosti lidských práv. Jak k tomu napsal britský novinář Mehdi Hasan: „Jejich mlčení je ohlušující – a všeříkající. Palestinci jsou natolik dehumanizováni, že si humanitární intervenci nezaslouží. Jejich krev je levná a jejich situace nedůležitá. A asi podstatnější než cokoli jiného je to, že jejich vrazi jsou našimi přáteli.“ Vzpomeňme si na to, až u nás v květnu budeme na společném zasedání hostit izraelskou vládu.

Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.