Pozměňovací návrh izraelského zákona volá po suspendaci poslanců z Knessetu za popírání Izrael jako židovského a demokratického státu

Každá politická strana v Izraeli musí uznat Izrael jako židovský stát, jina nemůže do Knessetu. 

Zde je seznam dalších desítek diskriminačních zákonů v Izraeli. 
 

Z rozhovoru s izraelským historikem Šlomo Sandem:

Izrael je definován jako židovský stát. To znamená, že patří Židům žijícím kdekoli na světě, ale nikoli všem občanům, kteří bydlí na jeho půdě. Prostě řečeno: podle izraelských zákonů Izrael patří českým Židům mnohem víc než spoustě mých univerzitních studentů a přátel z Tel Avivu. Ti totiž vůbec nemusí být uznáni jako Židé, nebo to jsou Arabové, kteří sice žijí v Izraeli, ale mají omezená práva.

Jak se to projevuje v každodenním životě?

Pokud byste byl Arab a chtěl si vzít Židovku, není to v Izraeli možné. Anebo jiný příklad: moje asistentka z univerzity v Tel Avivu měla židovského tatínka, ale ne maminku. A to je problém, protože izraelské úřady uznávají jako Židy jen lidi s židovskou matkou. Má kolegyně je proto vedená jako „Ukrajinka“ a musela odjet do ciziny, aby si mohla vzít svého židovského přítele. Ani to by totiž v Izraeli nešlo. Nedokážu se smířit s tím, že Izrael patří někomu, jako je například americký režisér Woody Allen, mnohem víc než mým studentům. A jak můžou izraelští politici tvrdit, že tohle je demokracie? Sám jsem napsal knihu, která se jmenuje Jak jsem přestal být Židem. Nemůžu totiž snést pocit, že žiju v Izraeli jako privilegovaný občan. Zkrátka: etnokracie znamená, že Izrael se nestará o dobro všech svých občanů, ale jen o dobro Židů.

Izrael tedy nesplňuje nároky kladené na demokracii?

Demokracie musí vyhovět důležitému požadavku – měla by zajistit rovnost pro všechny lidi, kteří v ní žijí. Jenže platí tohle o Izraeli? Tato země už od roku 1967 okupuje palestinská území, kde zbavila lidi všech práv. A přímo na území samotného Izraele žijí tisíce Arabů, kteří jsou považováni za občany druhé kategorie. Izraelská identita je totiž výlučně židovská. Tento stát patří jen židovské většině a slibuje práva na tuto zemi ještě početnější židovské mase v zahraničí, která zde vůbec žít nehodlá. Uplatňuje bezpočet mechanismů a diskriminačních zákonů. A také nařízení, které podmiňují přístup k veřejným zdrojům výkonem vojenské služby, jenže vylučují z toho všeho izraelské Araby. Většina zdrojů je vyhrazená pouze Židům. Ministerstvo vnitra dokonce určuje „národnost“ každého občana a ten si ji nemůže zvolit ani změnit – leda by konvertoval k judaismu.

V samotném Izraeli ale probíhají volby a existují tam základní svobody. Není Izrael demokracie, která se kvůli okupaci palestinských území prostě chová koloniálně?

S tím bych souhlasil, kdyby se Izrael více otevřel a demokratizoval. Kdyby se alespoň trochu uvolnila etnická pouta a rozšířila se občanská práva pro všechny obyvatele Izraele, tedy nejen pro Židy. Jenže k ničemu takovému nedošlo. Místo toho se udržuje exkluzivní etnická identita a dochází k diskriminaci zhruba čtvrtiny občanů – Arabů i všech ostatních, kteří nejsou považováni za Židy. S Netanjahuem v čele státu se navíc tyto trendy zlověstně zhoršují. Nacionalismus je dnes silnější než dřív. V jeho jádru stojí mýtus, že židovští obyvatelé Izraele patří ke starověkému lidu, který žil v Palestině před dvěma tisíci lety. A nyní se prostě vrátil a nárokuje si zemi svých předků.