Rozhovor s Avi Shlaimem: Sto let vytěsňování Arabů v Palestině
Balfourova deklarace z 2. listopadu 1917 vyjadřuje postoj britské vlády k vytvoření židovské domoviny na území, jež po první světové válce ztratila Osmanská říše. Oxfordský profesor historie Avi Shlaim v rozhovoru připomíná kořeny dnešní nestability Blízkého východu a kritizuje dokument, jímž Britové slíbili arabskou Palestinu Židům. Břetislav Tureček 29.12.2017 Foto Richard Cortés, Česká pozice ČESKÁ POZICE: Na listopad připadlo 100. výročí Balfourovy deklarace. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu kvůli tomu navštívil Velkou Británii, sto let od vydání dokumentu se hodně připomínalo i v Izraeli. Proč je jubileum pro tuto zemi tak důležité? SHLAIM: Balfourovou deklarací britská vláda slíbila podporu zřízení domoviny pro židovský národ v Palestině, a to s podmínkou, že tím nebudou dotčena občanská a náboženská práva nežidovských obyvatel. Bylo to první mezinárodní uznání nároků sionistů na území v Palestině, takže pro sionistické hnutí šlo o velký průlom. Zastánci Balfourovy deklarace bohužel nikdy nezmiňují zásadní statistické údaje z roku 1917. Tehdy totiž v Palestině tvořili Arabové 90 procent obyvatel, zatímco Židé jen desetinu. Co se týká vlastnictví půdy, Židům jí v Palestině patřila pouhá dvě procenta. Zastánci Balfourovy deklarace včetně Netanjahua, který ji v Londýně oslavil s premiérkou Theresou Mayovou a lordem Rothschildem (prasynovec adresáta Balfourovy deklarace – pozn. red.), bohužel nikdy nezmiňují zásadní statistické údaje z roku 1917. Tehdy totiž v Palestině tvořili Arabové 90 procent obyvatel, zatímco Židé jen desetinu. Co se týká vlastnictví půdy, Židům jí v Palestině patřila pouhá dvě procenta. Balfourova deklarace tedy zásadně popřela přirozená práva většinového arabského obyvatelstva Palestiny. Byla oficiálním startem postupného vytěsňování Arabů, což vyvrcholilo v roce 1948 vyhlášením Izraele. ČESKÁ POZICE: Řada palestinských představitelů v souvislosti s výročím vyzývala britskou vládu k anulování deklarace, k omluvě za její přijetí a podobně. Mohou mít takové apely šanci na úspěch? SHLAIM: K omluvě vyzvala palestinská samospráva. Britská vláda to odmítla. V Británii přitom k omluvě vyzvalo vládu peticí i 13 tisíc lidí. Ministerstvo zahraničí jim odpovědělo, že se Británie nemá za co omlouvat a že vláda je naopak hrdá na to, že tím krokem přispěla k umožnění vzniku židovského státu v Palestině. To je oficiální pozice Londýna. ČESKÁ POZICE: Jaká ale byla motivace britské vlády k vydání deklarace před sto lety? Přesná formulace dokumentu přece byla složitě cizelována, šlo o každé slovíčko… Šlo o počin vycházející z britského imperialismu. Británie byla ve válce, potřebovala v ní spojence, a tak byla připravena slíbit prakticky cokoliv a komukoliv. SHLAIM: Motivací tehdejších britských politiků bylo několik. Začněme oficiálním vysvětlením, podle nějž šlo o vznešený křesťanský počin, jak starověkému židovskému národu umožnit návrat do jeho pravlasti. Podle této teze šlo z britské strany o jakýsi státní altruismus. Mnohem prozaičtější vysvětlení, k němuž se kloním i já, spočívalo v tom, že šlo o počin vycházející z britského imperialismu. Británie byla ve válce, potřebovala v ní spojence, a tak byla připravena slíbit prakticky cokoliv a komukoliv. V roce 1915 tudíž Británie slíbila Husajnovi, šarífovi z Mekky, že pokud po boku Britů povede arabské povstání proti Osmanské říši, Londýn se po válce postará, aby v oblasti včetně Palestiny vzniklo nezávislé arabské království. V roce 1916 uzavřela tajně Británie s Francií takzvanou Sykes-Picotovu dohodu, v níž si poválečný Blízký východ rozparcelovaly na zájmové sféry, což bylo v rozporu s příslibem šarífovi. A nakonec přišla Balfourova deklarace, která Palestinu slíbenou dříve Arabům slíbila podruhé, tentokrát sionistům. Je třeba zdůraznit, že k takovému kroku neměli Britové žádné morální ani legální oprávnění. Židovský spisovatel Arthur Koestler k tomu kdysi podotkl, že jeden národ slíbil zemi druhého národa národu třetímu. ČESKÁ POZICE: Izraelský historik Tom Segev v knize One Palestine, Complete zmiňuje třetí možnou motivaci za Balfourovou deklarací – antisemitismus. Mnozí britští politici se totiž chtěli zbavit například Židů, kteří při migraci z Ruska do USA uvízli na ostrovech, a najednou bylo možné je poslat pryč s odkazem: „Podívejte, sionisté vás lákají do Palestiny!“ Souhlasíte s tím? Hlavní motivací byla mocenské kalkulace britského vedení. Nicméně antisemitismus některých politiků také sehrál roli. SHLAIM: Hlavní motivací bylo to, co jsem zmínil – mocenské kalkulace britského vedení. Nicméně antisemitismus některých politiků také sehrál roli. Podívejte se na samotného ministra zahraničí Arthura Balfoura. Jeho slavný dopis dnes leckdo vydává za jeho vyjádření náklonnosti k Židům. Prokazatelně však v soukromí sdílel antisemitské názory. V roce 1905 byl Balfour premiérem a prosadil v parlamentu přijetí Aliens Act, zákona, který poprvé v historii omezoval migraci. Oficiálně mělo jít o boj proti kriminalitě. Ve skutečnosti ale zákon mířil na Židy prchající do Británie z carského Ruska a východní Evropy před perzekucí a pogromy. Kdyby Balfourovi skutečně tolik šlo o blaho Židů, mohlo se to projevit už dvanáct let před vydáním jeho proslulé deklarace. Místo toho vidíme politika, který byl antisemitou a zároveň podporoval sionismus. To by ale nemělo překvapovat, tyto postoje se nevylučují a Balfour nebyl jediný v této situaci. Zakladatel sionismu Theodor Herzl si poznamenal, že antisemité se stanou nejspolehlivějšími přáteli sionistů. ČESKÁ POZICE: Jak se k sionismu stavěla židovská veřejnost v Británii? Státní tajemník pro Indii Edwin Samuel Montagu v srpnu 1917 předložil vládě čtyřstránkové memorandum Antisemitismus současné vlády. Psal v něm, že judaismus je náboženství, a nikoli národnost, a proto nedává smysl uvažovat o území pro Židy v Palestině. SHLAIM: Židovská komunita byla proti Balfourově deklaraci, sionisté představovali v Británii skupinku fanatiků. Jediným židovským členem vlády Davida Loyda George byl státní tajemník pro Indii Edwin Samuel Montagu, který v srpnu 1917 předložil vládě čtyřstránkové memorandum Antisemitismus současné vlády. Psal v něm, že judaismus je náboženství, a nikoli národnost, a proto nedává smysl uvažovat o území pro Židy v Palestině. Namítal také, že židovský stát v Palestině by podkopal boj za rovná práva Židů v Británii, v Evropě i jinde. Montegu se v těchto postojích shodoval s naprostou většinou britských Židů. Sionisté okolo Chaima Weizmanna navíc nebyli původní britští Židé, ale cizinci, kteří do země přišli odjinud. Premiér David Loyd George přesto dal přednost hlasům těchto radikálů před názory domácí židovské komunity. ČESKÁ POZICE: Co ho k tomu vedlo? SHLAIM: Nikoli ministr Balfour, ale premiér byl hnacím motorem deklarace. Důvodem bylo jeho přesvědčení o ohromném vlivu světového židovstva. Vůdce sionistického vedení v Británii Weizmann takový dojem často cíleně přiživoval. Byl to rok revolucí v Rusku, kde se na převratných událostech Židé výrazně podíleli. Sionisté vytvářeli dojem, že podobně mají vliv i na politiku americké vlády. David Loyd George proto předpokládal, že když bude k sionistům vstřícný, zúročí se to v náklonnosti Američanů i Rusů. Z hlediska Británie přijetí Balfourovy deklarace bylo kolosální strategickou chybou, což už tehdy někteří politici a diplomaté zdůrazňovali. Londýn si znepřátelil celý arabský a muslimský svět a jen málo se zavděčil sionistům. Proto když v roce 1948 Britové odcházeli z Palestiny, považovaly je za nepřátele obě komunity. Realita ale byla odlišná, a premiér George podporou sionistického projektu vsadil na mylný a antisemitský předpoklad, že Židé ve skrytu tahají za nitky světové politiky. Židé však takový vliv neměli. Z hlediska Británie tedy přijetí Balfourovy deklarace bylo kolosální strategickou chybou, což už tehdy někteří politici a diplomaté zdůrazňovali. Londýn si znepřátelil celý arabský a muslimský svět a jen málo se zavděčil sionistům. Proto když v roce 1948 Britové odcházeli z Palestiny, považovaly je za nepřátele obě komunity. ČESKÁ POZICE: Dodnes se nikdo neshodne, jestli byli Britové prožidovští nebo proarabští. Jak byste obecně popsal britský postoj k palestinské otázce od 20. do 40. let? SHLAIM: Ta politika byla jasná – podpora sionistů. Začalo to Balfourovou deklarací, což bylo prvotní vyjádření úmyslů. Klíčový byl pak mandát pro správu Palestiny stanovený Společností národů. Mandát dostali Britové v roce 1920 a Balfourovu deklaraci vepsali do preambule mandátu. Původně jen britský slib se tak stal závazkem mezinárodního společenství. Jenže Balfourova deklarace měla dvě části – prosazování vzniku židovské domoviny a zároveň ochranu občanských a náboženských práv 90procentní nežidovské většiny palestinské populace. A tuto část Londýn zcela pominul. Britové během své vlády v Palestině dělali vše, aby zabránili naplnění jakýchkoli demokratických principů nebo uspořádání voleb, jak po tom volali křesťanští i muslimští Arabové. Britové po celý mandát od roku 1920 až do svého odchodu v roce 1948 především implicitně bránili jakémukoli zastupitelskému uspořádání, protože po celou tu dobu v zemi měli většinu Arabové. ČESKÁ POZICE: Když Islámský stát v roce 2014 dobyl pomezí Iráku a Sýrie, ceremoniálně zboural tamní hraniční znaky s tím, že likviduje Sykes-Picotův systém. Ted je IS v troskách, nemůže se ale zase objevit organizace, která opět zaútočí na uspořádání, jež Blízkému východu před sto lety vtiskly západní mocnosti? Balfourova deklarace měla dvě části – prosazování vzniku židovské domoviny a zároveň ochranu občanských a náboženských práv 90procentní nežidovské většiny palestinské populace. A tuto část Londýn zcela pominul. SHLAIM: To, co mocnosti po první světové válce zavedly, bylo nelegitimní. Byl to mír vítězů vnucený regionu bez ohledu na vůli a práva místních obyvatel. Balfourova deklarace je důkazem, jak to fungovalo. Hranice byly vytvořeny nelegitimně, uměle a bez ohledu na obyvatelstvo. Politické systémy byly rovněž zavedeny nelegitimně. Britové bránili nastolení demokracie všude, kde vládli – nejen v Palestině, ale i v Iráku. Tamním králem ustavili Fajsala z oblasti Hidžázu, který však byl jen loutkou, jejímž prostřednictvím Londýn zemi ovládal. Říkám těmto neblahým jevům postosmanský syndrom, který dodnes destabilizuje území od Perského zálivu po Středozemní moře. ČESKÁ POZICE: Zatím mocnosti trvají na dodržení takto stanovených hranic – když Saddám Husajn v srpnu 1990 obsadil Kuvajt, proti Iráku se postavila široká mezinárodní koalice. Nedávno na podporu Západu marně čekali iráčtí Kurdové, když vyhlásili referendum o nezávislosti… SHLAIM: Jedinou výjimkou je Izrael, kde všechny hranice nejsou pevně stanoveny dodnes. Jsme v situaci, kdy Izrael mluví o míru a bezpečnosti, ale odmítá stanovit, kudy jeho hranice vedou. Má je dané s Egyptem a s Jordánskem, s nimiž Izrael uzavřel mírové smlouvy, a oba arabské státy je dodržují. Na základě principu „území za mír“ se jednalo i o smlouvě Izraele se Sýrií, ale tento proces zkrachoval, protože by Izrael musel vrátit Golanské výšiny. To, co mocnosti po první světové válce zavedly, bylo nelegitimní. Byl to mír vítězů vnucený regionu bez ohledu na vůli a práva místních obyvatel. Balfourova deklarace je důkazem, jak to fungovalo. Hranice byly vytvořeny nelegitimně, uměle a bez ohledu na obyvatelstvo. Politické systémy byly rovněž zavedeny nelegitimně. Nejproblematičtější je východní hranice, tam by Izrael musel Palestincům předat kontrolu nad Západním břehem Jordánu. Jenže to odmítá udělat, takže to vyvolává dojem, že území upřednostňuje před mírem. Tím se dostáváme k dalšímu palčivému problému – židovským osadám na okupovaných územích. Nelze někomu zabírat zemi a zároveň s ním jednat o míru – je to buď jedno, nebo druhé. Otázka osad přitom zásadně formuje i izraelskou domácí politiku. Bývaly doby, kdy i premiér Netanjahu předstíral, že je pro dvoustátní uspořádání. Před loňskými volbami ale kategoricky řekl, že za jeho vlády vznik suverénního palestinského státu v žádném případě nepřipustí, a letos v listopadu to v Londýně zopakoval. ČESKÁ POZICE: Naději na spravedlivé řešení židovsko-arabského konfliktu tedy nevidíte? SHLAIM: Obávám se, že mírové řešení není možné. Hlavní příčinou je asymetrické postavení obou stran. Palestinci jsou v porovnání s Izraelem ve všech ohledech výrazně slabší. Z toho vyplývá, že dohoda, na kterou by dobrovolně přistoupily obě strany, je nemožná. Jedna strana je příliš slabá, druhá příliš silná. Proto bude izraelská okupace pokračovat. Jedinou nadějí je v této situaci intervence třetí strany, konkrétně USA. Jenže nejsou férový prostředník, neboť jednoznačně straní Izraeli. Američané místo, aby se snažili nerovnováhu obou aktéru vybalancovat, se stavějí na stranu silnějšího Izraele. USA mu poskytují zbraně, peníze a diplomatická doporučení. Izraelci si berou zbraně i peníze, ale ignorují doporučení. Otázka osad zásadně formuje i izraelskou domácí politiku. Bývaly doby, kdy i premiér Netanjahu předstíral, že je pro dvoustátní uspořádání. Před loňskými volbami ale kategoricky řekl, že za jeho vlády vznik suverénního palestinského státu v žádném případě nepřipustí, a letos v listopadu to v Londýně zopakoval. Další potíž je v tom, že tato americká podpora Izraeli je bezpodmínečná, takže si dělá prakticky cokoli, aniž by za to jakkoli platil. Pokaždé, když je v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce kritizující Izrael, Američané ji vetují… ČESKÁ POZICE: Ne pokaždé… SHLAIM: Ano, loni v prosinci USA před koncem Obamovy vlády jednu výjimečně nevetovaly. Ale hned jak nastoupil nový prezident Donald Trump, toto rozhodnutí zase zvrátil. A jeho rozhodnutí z počátku letošního prosince uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele je nejkřiklavější ukázkou, že USA nejsou poctivým zprostředkovatelem, ale advokátem Izraele. Trump zcela rozmetal 50 let americké nadstranické podpory dvoustátnímu řešení, zejména když uznal izraelskou suverenitu nejen nad židovským západním, ale i nad arabským východním Jeruzalémem. ČESKÁ POZICE: Zastánci Izraele argumentují, že si podporu zaslouží, neboť jde o demokratický stát. SHLAIM: Poopravím vás. Je pravda, že se Izrael rád prezentuje jako demokracie obklopená mořem totalit. Ve skutečnosti jí však už nějaký čas není. Je to etnokracie – systém, kde jedna etnická skupina dominuje jiným etnickým skupinám. Podívejte se na Západní břeh Jordánu pod izraelskou vládou. Jeden právní systém pro Židy podléhající izraelské civilní justici a vedle toho systém vojenských soudů pro Palestince. Jedinou nadějí je v této situaci intervence třetí strany, konkrétně USA. Jenže nejsou férový prostředník, neboť jednoznačně straní Izraeli. Američané místo, aby se snažili nerovnováhu obou aktéru vybalancovat, se stavějí na stranu silnějšího Izraele. Díky trvalému krytí ze strany USA prochází Izraeli leccos. V uplynulém desetiletí třikrát zaútočil na palestinské pásmo Gazy, docházelo při tom i k válečným zločinům, trpěly tam desetitisíce civilistů, což zdokumentovali i vyšetřovateli OSN. Přesto za to nebyl Izrael nijak potrestán. Útoky na civilisty – zdůrazňuji, že nemluvím o akcích proti ozbrojencům Hamásu, ale o civilistech – neměly žádné opodstatnění. Největšímu konfliktu uplynulého desetiletí předcházelo příměří, které začalo platit v červnu 2008. Zkraje listopadu tohoto roku ale Izrael podnikl v Gaze útok, při němž zabil šest bojovníků Hamásu, a příměří se zhroutilo. Kdyby Izraeli šlo jen o ochranu svých obyvatel, jak tvrdil, stačilo mu dodržovat příměří. ČESKÁ POZICE: V izraelských médiích se spekulovalo, že s blížícími se předčasnými volbami se chtěl ministr obrany Ehud Barak ukázat jako silný vůdce, a proto spustil tento konflikt. Vrátíme-li se ale k bezpodmínečné podpoře Izraele ze strany USA, nepodporuje stejně bezpodmínečně Evropa Palestince? Cokoli udělají, Brusel jim zase pošle stovky milionů eur. SHLAIM: To je trochu jiná věc. Izrael je okupační mocností. V roce 2005 se sice stáhl z Gazy, šlo ale o jednostranný krok. Izrael stále plně kontroluje hranice, vzdušný prostor i pobřežní pásmo Gazy, takže je za toto území z hlediska mezinárodního práva nadále coby okupační mocnost odpovědný. Velká část mezinárodní pomoci nejen v Gaze, ale i na Západním břehu Jordánu je tak vlastně financováním izraelské okupace. Donald Trump zcela rozmetal 50 let americké nadstranické podpory dvoustátnímu řešení, zejména když uznal izraelskou suverenitu nejen nad židovským západním, ale i nad arabským východním Jeruzalémem. Takže místo aby potřeby civilního obyvatelstva zajišťovala okupační mocnost, jak to stanovuje mezinárodní právní systém, financují to mezinárodní organizace, EU, evropské vlády a tak dále. Což přispívá k tomu, že Izrael nemá žádný důvod se z okupovaných území stáhnout, nadvláda nad Palestinci jej nic nestojí, účty za něj platí někdo jiný. ČESKÁ POZICE: Předat i jen hypoteticky někomu na palestinské straně vládu není jednoduché – v Gaze vládlo deset let hnutí Hamás, na západním břehu Fatah, teprve v posledních týdnech probíhá nadějnější pokus o vytvoření společných úřadů… SHLAIM: Jistě, ale to má nějakou genezi, to nepřišlo samo od sebe. V lednu 2006 se na územích palestinské autonomie konaly parlamentní volby, které jednoznačně vyhrál Hamás. Na vše dohlíželo asi 300 zahraničních pozorovatelů, kteří doložili, že hlasování bylo regulérní. Jenže Izrael výsledek těchto voleb odmítl a podobně se k tomu postavili i Američané a začali s Fatahem spřádat plány, jak výsledek voleb zvrátit. ČESKÁ POZICE: Pamatuji si v té době své rozhovory s představiteli Fatahu, kteří tajemně říkali: Počkejte, co přijde… Izrael se rád prezentuje jako demokracie obklopená mořem totalit. Ve skutečnosti jí však už nějaký čas není. Je to etnokracie – systém, kde jedna etnická skupina dominuje jiným etnickým skupinám. Podívejte se na Západní břeh Jordánu pod izraelskou vládou. Jeden právní systém pro Židy podléhající izraelské civilní justici a vedle toho systém vojenských soudů pro Palestince. SHLAIM: A co přišlo! Vznikla palestinská vláda národní jednoty, jenže vzápětí Izrael, Fatah, američtí vojenští představitelé v regionu a egyptská tajná služba připravili plán na odstavení Hamásu od moci. Hamás puči předešel tím, že v červnu 2007 násilně převzal kontrolu nad pásmem Gazy a Fatah naopak ovládl Západní břeh Jordánu. Tehdy Izrael zahájil blokádu Gazy, která trvá dodnes a výrazně zhoršuje životy dvou milionů tamních obyvatel. Takže na jedné straně Západ volá po demokracii, jenže když ji politicky velmi vyspělí Palestinci využijí a zvolí si vedení, stejný Západ pak spolu s Izraelem volební výsledky roztrhá jako cár papíru, protože si Palestinci zvolili stranu, která mu nevyhovuje. ČESKÁ POZICE: Ale k takovému postoji mohou být důvody – třeba, že Hamás ve své chartě volá po likvidaci Izraele v historické Palestině. SHLAIM: To ale jen opakujete izraelskou propagandu. Charta Hamásu je zavrženíhodný antisemitský dokument. Jenže když sledujete počínání vůdců Hamásu, zjistíte, že už na chartu nikdo neodkazuje. Hamás má vojenské křídlo, vedle něho ale existuje politické vedení tvořené vesměs velmi vzdělanými lidmi, kteří postupně prosazují umírněný program, včetně návrhu dlouhodobého příměří, který Izrael odmítl. ČESKÁ POZICE: V posledních letech se na palestinské scéně objevuje nová síla – už ne Hamás, mluvící jen o boji proti okupaci Palestiny, ale skupiny hlásící se ke globálnímu džihádu inspirované Al-Káidou nebo Islámským státem, pro které je Hamás uzavírající příměří s Izraelem kolaborantskou organizací. Nehrozí, že radikálové převezmou moc? Izrael je okupační mocností. V roce 2005 se sice stáhl z Gazy, šlo ale o jednostranný krok. Izrael stále plně kontroluje hranice, vzdušný prostor i pobřežní pásmo Gazy, takže je za toto území z hlediska mezinárodního práva nadále coby okupační mocnost odpovědný. SHLAIM: Izraelský premiér Netanjahu říká, že není žádný rozdíl mezi Hamásem a Al-Káidou nebo IS… ČESKÁ POZICE: Podobně se vyjadřuje i český prezident Miloš Zeman, který předloni na kongresu americké proizraelské organizace AIPAC tvrdil, že šíitský Hizballáh vzešel ze sunnitského Muslimského bratrstva… SHLAIM: Při vší úctě, prezident Zeman neví, o čem mluví. Donedávna jsem si myslel, že nejzaslepenějším stoupencem Izraele v Evropě je premiérka Mayová. Ale když jsem přijel do České republiky, zjistil jsem, že váš prezident je v tomto ohledu ještě zaslepenější a nevzdělanější. Nevím, z čeho vychází, ale vůbec netuší, jak komplikovaná situace na Blízkém východě je. ČESKÁ POZICE: Benjamin Netanjahu to ví, proč tedy Hamás řadí po bok Al-Káidy? SHLAIM: Je to součást propagandy. Chce Hamás zdiskreditovat u světové veřejnosti, delegitimizovat jeho úsilí a veškeré jeho požadavky. Hamás je přitom nacionalistické hnutí s agendou limitovanou na palestinskou otázku, ve srovnání s globálními džihádisty navíc velmi umírněné. ČESKÁ POZICE: Nehrozí tedy, že nakonec vnitřní souboj v Palestině prohraje? Na jedné straně Západ volá po demokracii, jenže když ji politicky velmi vyspělí Palestinci využijí a zvolí si vedení, stejný Západ pak spolu s Izraelem volební výsledky roztrhá jako cár papíru, protože si Palestinci zvolili stranu, která mu nevyhovuje SHLAIM: Nebezpečí, že se bude stále více Palestinců zejména v Gaze přidávat k džihádistům, existuje. Bohužel k tomu přispívá svou politikou i Izrael. Hamás stále explicitněji míří do mainstreamu, začíná se přiklánět k řešení v podobě koexistence dvou států. Kdykoli se ale pokusí zapojit do palestinské vlády národní jednoty, Izrael podnikne vojenskou akci v Gaze, vyhrotí tamní krizi, a znovu tak Gazu politicky oddělí od Západního břehu Jordánu. Hnutí Fatah se následně pro Palestince ještě více stává kolaborantskou organizací a ztrácí legitimitu, zatímco Hamás se projektuje jako organizace srdnatě bojující proti okupaci. Z této logiky vyplývá, že džihádistické skupiny mohou získat ještě větší popularitu. ČESKÁ POZICE: Neukázalo arabské jaro a přetrvávající vlna krvavých vnitroarabských sporů, že ten izraelsko-arabský je spíše okrajový? Palestinská otázka je sjednocujícím tématem celého arabského světa. V poslední době se mluví o tom, jak se Saúdská Arábie v zákulisí sbližuje v mezinárodně-bezpečnostních otázkách s Izraelem. Jenže zároveň Rijád považuje palestinské zájmy za jeden z klíčových prvků své zahraniční politiky. SHLAIM: Je pravda, že po roce 2011 přitáhly větší pozornost události, které zmiňujete. Přesto je palestinská otázka sjednocujícím tématem celého arabského světa. V poslední době se mluví o tom, jak se Saúdská Arábie v zákulisí sbližuje v mezinárodně-bezpečnostních otázkách s Izraelem. Jenže zároveň Rijád považuje palestinské zájmy za jeden z klíčových prvků své zahraniční politiky. Netvrdím, že urovnáním izraelsko-palestinského konfliktu se vyřeší vše ostatní. Nicméně jsem přesvědčený, že skončí-li tento spor, pomůže to výrazně k řešení i jiných regionálních záležitostí.
|
hlavní článkynejčtenějšíPalestinci v noci ubránili vesnici před dalším nájezdem osadníků, které agresivně bránila armáda Izraelští extrémisté zaútočili na další dům ve vesnici Duma, kde bylo upáleno dítě 85 Percent of Palestinians killed by Israel were Extra-Judicially Executed |
Kontaktujte nás
Fax: +420 233 552 449